Jdi na obsah Jdi na menu
 


Před časem jsem četl knihu, ve které byl život přirovnán k cestě vlakem. Je to vyjimečně zajímavé čtení, pod podmínkou, že to správně interpretujeme. Život není ničím jiným, než cesta vlakem: skládající se z nastupování a vystupování, přeplněný nehodami, příjemnými překvapeními a též hlubokým smutkem. Narozením nasedáme do vlaku a potkáváme tam osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče. Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás své lásky a nenahraditelné vazby k nim. To ale nebrání tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky. Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svést. Tací, kteří při cestování vyvolávají jen smutek ... A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou stále připraveni pomoci. Mnozí po vystoupení zanechávají stálou vzpomínku ... Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagónech, které jsou nejdál od toho našeho. Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli - i když s těžkostmi - opustit náš vagón a vypravit se k nim ... Ale bohužel už si nebudeme moci sednout vedle nich, protože místo už bude obsazené jinou osobou. Nevadí; tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozloučení ... Ale nikdy návratů. A proto absolvujeme naši cestu nejlépe jak se dá. Pokusme se rozvázat kontakt s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti. Pamatujme, že v každém momentě cesty mohou mluvit nesrozumitelně a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět ... Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám bude rozumět. Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku. Zamýšlím se, jestli ve chvíli kdy vystoupím z vlaku, pocítím nostalgii ... Věřím, že ano. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestoval bude bolestné. Dovolit, aby moje děti zůstali samy bude velmi smutné. Ale držím se naděje, že až přijedu na hlavní stanici, uvidím je přicházet a batohem, který neměli při nastupování. Myšlenka, že jsem se přičinil o to, aby se jejich batoh zvětšoval a stával se hodnotnějším, mě dělá šťastným. Přátelé moji. Učiňte, aby váš pobyt v tomtu vlaku byl pokojný a hodný usilí. Starejme se o to, aby až přijde chvíle vystupování na našem prázdném místě zůstala láska a milé vzpomínky pro ty, kteří pokračují v cestě. Tobě, který jsi částí mého vlaku přeji ŠŤASTNOU CESTU ... !
 

Náhledy fotografií ze složky očka